Byla jednou jedna úplně obyčejná holčička. Znáte taky nějakou takovou? Jsou všude kolem nás. Když jdete po ulici, nevšimnete si jich, nejsou ani krásné ani škaredé, ani tlusté ani moc hubené. Nejsou ani vidět ani slyšet. Jakoby tu nebyly.
Holčička se jmenovala Diana. Maminka ji pojmenovala podle té slavné princezny. Ale jak šel čas, nikdo jí neříkal Diana, ale jenom obyčejně. Anna, Anča nebo Anička.
Žila ve velkém domě se zahradou a bazénem jenom s maminkou a tatínkem. Sourozence neměla, i když by strašně moc chtěla, aby nebyla sama. Na co je Vám potom bazén nebo zahrada? Nesnášela být sama. I proto se vždycky těšila do školy nebo na kroužky, kde měla kamarádky. Znamenaly pro ni nejvíc na světě. Lucka, Julča, Kačka a Klára. Právě Kláru měla nejraději. Zatímco se všichni vždycky těší na víkend, naše Anička se pokaždé nejvíc těšila na pondělí, kdy zase kamarádky uvidí. Užila si s nimi den ve škole a potom, když byla doma, psala si s nimi nebo volala. Znáte také Whatsapp nebo Messenger? Když po škole čekala na maminku, než přijde z práce domů, psaly a mluvily s holkama na messengeru o tom, co bylo ve škole, o zábavě, o rodičích nebo prostě jenom tak o ničem. Anička milovala ty chvilky a byla moc šťastná holka. I když obyčejná.
Jednou se ale všechno změnilo. Stejně jako život přináší nám všem každý den nečekaná překvapení, naši Aničku čekala také veliká změna.
Byl to den jako každý jiný. I když se nad oblohou vznášel takový divný černý mrak jakoby prolnutý fialovou barvou smutku. Anička přišla do školy, sedla si do lavice a čekala na první hodinu matematiky. Než zazvonil zvonek, otevřely se dveře. Stála tam paní učitelka a vedle ní nejkrásnější holka, jakou kdy Anička potkala. Představila se jako Evča a sedla si do lavice vedle Lucky. Hned, když Anička Evču uviděla, věděla, že chce, aby byla její kamarádka. Takovou kamarádku by si přece přála každá holka na světě!
Jak utíkal den za dnem, Evča se začala kamarádit nejenom s naší Aničkou, ale také se všemi jejími kamarádkami. Cokoliv se dělo zajímavého, Evča byla vždycky u toho. Všichni ji měli rádi. Každý se s ní chtěl kamarádit. Když byl ve škole tělocvik a holky se měly rozdělovat do skupin, hádejte, koho si každá vybrala jako první? Ano, Evču. Když měla některá z holek narozeninovou oslavu, první dostala svoji pozvánku vždycky Evča. Kolem Evči se točil celý svět. Nebyl nikdo ve třídě, kdo by nechtěl být s Evčou, ani nikdo, kdo by nechtěl být jako ona.
Evča sama měla ráda pozornost. Když si s ní ostatní holky psaly na messengeru, byla to ona, která říkala, o čem se budou bavit. Nikdo jiný. Uměla být moc hodná, ale někdy také zlá. Když napsala, že dnes ve škole nebyla Lucka učesaná, všechny holky posílaly ošklivé smajlíky. Jednou se jí nelíbilo, že měla Kačka na svačinu vajíčko na tvrdo, tak jí potom do skupiny posílala smajlík, který zvrací. Žádná holka se Lucky nebo Kačky nezastala.
Aničce se Evča přestávala líbit. Nebylo jí příjemné, že se naváží do ostatních holek. Ale bála se něco říct nebo udělat. Anička přece byla moc slabá na to, aby jí Evča vyslechla a začala se chovat jinak.
Jednou Anička slyšela, jak Evča říká moc škaredé věci o Klárce. Ano, o Klárce, kterou měla Anička nejraději. Anička tentokrát nevydržela a Klárky se zastala. Evča se s ní hned potom přestala bavit, začala se chovat tak, jakoby Anička neexistovala. A brzy se stejně začaly chovat i ostatní kamarádky. Lucka, Kačka, Julča a dokonce i Klárka, která vůbec nevěděla, co se stalo. Anička se cítila nejhůř v životě. Nikdy nebyla středem pozornosti. Ale teď si připadala, jako by neznamenala vůbec nic. Když jednou v pátek přišla ze školy domů a vzala si tablet, zjistila, že ji někdo vyhodil ze všech skupin na messengeru. Začalo se jí dělat zle. Proplakala noc, potom další. Přestala se usmívat. Nebavilo ji žít. A proto vymyslela plán. Babička jí kdysi říkala, že když je člověku nejhůř, vždycky se objeví anděl a pomůže. Jenže anděl nepřicházel. Proč? Nevěděla. Chtěla mu jít naproti.
Andělé přece létají. Musela to zkusit taky. Určitě toho svého najde a pomůže jí. V pondělí po škole nešla domů, aby čekala na maminku. Anička se vydala k Nebeskému mostu. Tak se říkalo starému opuštěnému mostu za městem, přes který kdysi dávno jezdil vlak. Po kolejích prošla až do místa, kde byla pod mostem největší hloubka. Stála a dívala se dolů. Měla strach? Možná. Ale chtěla najít anděla, aby jí pomohl. Roztáhla ruce, napřímila hlavu a. Než stačila skočit, uslyšela kroky. Uviděla holku. Byla jí povědomá. Jak jen se jmenovala? A.... Andy jí myslím říkali. Z béčka byla. Taková ta dívenka, jaké jsou všude kolem nás. Nejsou ani krásné ani škaredé, ani tlusté ani moc hubené. Nejdou ani vidět ani slyšet. Jakoby tu nebyly.
Andy přišla k Aničce, neřekla jediné slovíčko, vzala Aničku pevně za ruku a vedla ji pryč. Začaly si povídat o tom, co Aničku trápí a brzy zjistily, že mají spoustu společného. Taky Andy nedávno stála na Nebeském mostě, ale neskočila, nemohla. Jak Anička zjistila, Andy jí říkal každý, ale ve skutečnosti se jmenovala Anděla. Anička na Nebeském mostě opravdu našla anděla, takže existují. Jsou mezi námi. Jenom je neumíme poznat, když je dobře. Objevují se jenom tehdy, když už nejde jít dál.
Z Andy a z Aničky se stala nerozlučná dvojka. Kamarádky na život a na smrt. Trávily spolu každou volnou chvilku. Oběma bylo nejlíp v životě. A na Evču už si Anička nikdy ani nevzpomněla.